Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nesmlouvavější úvod, než po krátké předehře nabídne startovní skladba „Post-Truth Era“ snad ani kapela tohoto ražení nemůže nabídnout. Američtí HAVOK se ze sezónní hvězdičkydokázali v průběhu několika let transformovat v plně etablované těleso. Když uvážíme jejich hudební směřování, tak to lze bezpochyby považovat za nepříliš očekávaný průběh.
Vždyť uznejte sami, dlouho po roce 2000 se rozhodnete drhnout ten nejthrashovatější thrash metal z té nejstarší školy, ale zároveň chcete být plně respektovanou současnou metalovou kapelou. Tak právě přesně tohle se HAVOK povedlo. Ba co je k nevíře, bez nějakých větších inovací už ten svůj metalový kvapík drhnou více než celou dekádu a soudě dle této kolekce jedenácti nabroušených vypalovaček, na tom nehodlají nic měnit.
Ačkoliv jisté náznaky posunu vpřed tady byly především na předchozí nahrávce „Conformicide“ z roku 2017, z mého pohledu to však bohužel kapele místy docela dřelo. Hlavně v momentech, kdy se pokoušela vymanit z pohodlné, leč přeci jen svazující thrashové škatulky a jala se nesměle mapovat teritoria, která si například už začátkem devadesátých let prošlapávali takoví TESTAMENT.
Z této odvahy však letos moc nezůstává a pátá deska Američanů tak ohlašuje obligátní návrat „ke kořenům“. A co si budeme povídat, je to v tomto případě nadmíru dobře. Když již zmiňovaná otevírací skladba plně vykolíkuje hřiště, stanoví pravidla a rozestaví mantinely, není v dalším průběhu důvod k jakýmkoliv korekcím. Kytary to řežou jak za „starých dobrých časů“, jen ten zvuk je poněkud modernější, a to jak v dobrém, tak i v tom horším slova smyslu. S podporou neúnavných bicích do nás kapela pak dávkuje jak patřičně řezavé riffy, tak i povedené hromové refrény („Fear Campaign“), jako dělané pro podpódiové hrození.
V těchto chvílich si lze říkat: „Sakra, tohle už tady bylo tolikrát a i od této kapely“, ale na tohle poskytnou HAVOK několik pádných protiargumentů. Ty hledejme ve stále nepředstíraném entusiasmu pro pravěké thrashové hoblování a atmosféru divokých koncertů s tím spojenou. No a v neposlední řadě je tady stále více než solidní rezervoár dobrých nápadů a neutuchající schopnost těmto dát potřebnou fazónu a řád, aby z nich vylezly metalové skladby ostré jako chilli papričky ze zahrádky kolegy Shnoffa.
Výsledkem je opět nesmírně vyrovnaná kolekce a s ochotou respektovat pevně daná pravidla hry se dá i prohlásit, že postrádající slabších míst. Jediným jejím nedostatkem tak po těch letech zůstává už jen absence momentu překvapení, který nabídlo snad jen první album HAVOK. Momentem překvapení mám pochopitelně namysli především onu srdnatost, s jakou se skupina rozhodla nabídnout převařené metalové menu, než jeho samotný obsah.
V tomto ohledu už uskupení z amerického Colorada nemá čím překvapit. To je ovšem asi poměrně nepodstatné řešit, když do nás hrne skladby jako „Fear Campaign“, „Betrayed By Technology“, „Ritual Of The Mind“, „Phantom Force“ anebo třebas i „Don't Do It“, jež celou sbírku uzavírá přímo epickým způsobem. A pranic nezáleží ani na tom, jestli se tak děje prostřednictvím vysokootáčkového riffování anebo spíše ve středních tempech. Dramaturgie nepřipouští žádné prodlevy a jede to přesně dle metalových „best practices“.
Skupině lze i nadále věřit každý riff, každý úder bicích, každý výkřik do mikrofonu. Momentálně asi ani nemá cenu řešit, kolik dalších alb tohle ještě může fungovat. HAVOK mají pořád nabito ostrou municí a touto navíc neomylně trefují všechny terče. Jejich páté album, lakonicky pojmenované „V“, kromě jiného definitivně potvrzuje, že v jejich případě jsou jakékoliv skazky o retro-trendařích prostě mimo.
Thrash'em all kolovrátek made in HAVOK tak nějak pořád funguje více než dobře. Zapomeňte ovšem na jakékoliv inovace, tady se jede přísně podle dávno stanovených pravidel.
1. Post-Truth Era
2. Fear Campaign
3. Betrayed By Technology
4. Ritual Of The Mind
5. Interface With The Infinite
6. Dab Tsog
7. Phantom Force
8. Cosmetic Surgery
9. Panpsychism
10. Merchants Of Death
11. Don’t Do It
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.