Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nesmlouvavější úvod, než po krátké předehře nabídne startovní skladba „Post-Truth Era“ snad ani kapela tohoto ražení nemůže nabídnout. Američtí HAVOK se ze sezónní hvězdičkydokázali v průběhu několika let transformovat v plně etablované těleso. Když uvážíme jejich hudební směřování, tak to lze bezpochyby považovat za nepříliš očekávaný průběh.
Vždyť uznejte sami, dlouho po roce 2000 se rozhodnete drhnout ten nejthrashovatější thrash metal z té nejstarší školy, ale zároveň chcete být plně respektovanou současnou metalovou kapelou. Tak právě přesně tohle se HAVOK povedlo. Ba co je k nevíře, bez nějakých větších inovací už ten svůj metalový kvapík drhnou více než celou dekádu a soudě dle této kolekce jedenácti nabroušených vypalovaček, na tom nehodlají nic měnit.
Ačkoliv jisté náznaky posunu vpřed tady byly především na předchozí nahrávce „Conformicide“ z roku 2017, z mého pohledu to však bohužel kapele místy docela dřelo. Hlavně v momentech, kdy se pokoušela vymanit z pohodlné, leč přeci jen svazující thrashové škatulky a jala se nesměle mapovat teritoria, která si například už začátkem devadesátých let prošlapávali takoví TESTAMENT.
Z této odvahy však letos moc nezůstává a pátá deska Američanů tak ohlašuje obligátní návrat „ke kořenům“. A co si budeme povídat, je to v tomto případě nadmíru dobře. Když již zmiňovaná otevírací skladba plně vykolíkuje hřiště, stanoví pravidla a rozestaví mantinely, není v dalším průběhu důvod k jakýmkoliv korekcím. Kytary to řežou jak za „starých dobrých časů“, jen ten zvuk je poněkud modernější, a to jak v dobrém, tak i v tom horším slova smyslu. S podporou neúnavných bicích do nás kapela pak dávkuje jak patřičně řezavé riffy, tak i povedené hromové refrény („Fear Campaign“), jako dělané pro podpódiové hrození.
V těchto chvílich si lze říkat: „Sakra, tohle už tady bylo tolikrát a i od této kapely“, ale na tohle poskytnou HAVOK několik pádných protiargumentů. Ty hledejme ve stále nepředstíraném entusiasmu pro pravěké thrashové hoblování a atmosféru divokých koncertů s tím spojenou. No a v neposlední řadě je tady stále více než solidní rezervoár dobrých nápadů a neutuchající schopnost těmto dát potřebnou fazónu a řád, aby z nich vylezly metalové skladby ostré jako chilli papričky ze zahrádky kolegy Shnoffa.
Výsledkem je opět nesmírně vyrovnaná kolekce a s ochotou respektovat pevně daná pravidla hry se dá i prohlásit, že postrádající slabších míst. Jediným jejím nedostatkem tak po těch letech zůstává už jen absence momentu překvapení, který nabídlo snad jen první album HAVOK. Momentem překvapení mám pochopitelně namysli především onu srdnatost, s jakou se skupina rozhodla nabídnout převařené metalové menu, než jeho samotný obsah.
V tomto ohledu už uskupení z amerického Colorada nemá čím překvapit. To je ovšem asi poměrně nepodstatné řešit, když do nás hrne skladby jako „Fear Campaign“, „Betrayed By Technology“, „Ritual Of The Mind“, „Phantom Force“ anebo třebas i „Don't Do It“, jež celou sbírku uzavírá přímo epickým způsobem. A pranic nezáleží ani na tom, jestli se tak děje prostřednictvím vysokootáčkového riffování anebo spíše ve středních tempech. Dramaturgie nepřipouští žádné prodlevy a jede to přesně dle metalových „best practices“.
Skupině lze i nadále věřit každý riff, každý úder bicích, každý výkřik do mikrofonu. Momentálně asi ani nemá cenu řešit, kolik dalších alb tohle ještě může fungovat. HAVOK mají pořád nabito ostrou municí a touto navíc neomylně trefují všechny terče. Jejich páté album, lakonicky pojmenované „V“, kromě jiného definitivně potvrzuje, že v jejich případě jsou jakékoliv skazky o retro-trendařích prostě mimo.
Thrash'em all kolovrátek made in HAVOK tak nějak pořád funguje více než dobře. Zapomeňte ovšem na jakékoliv inovace, tady se jede přísně podle dávno stanovených pravidel.
1. Post-Truth Era
2. Fear Campaign
3. Betrayed By Technology
4. Ritual Of The Mind
5. Interface With The Infinite
6. Dab Tsog
7. Phantom Force
8. Cosmetic Surgery
9. Panpsychism
10. Merchants Of Death
11. Don’t Do It
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.
SENTIENT HORROR narukovali k mrtvým do služby a v novém zaměstnání se jim daří náramně. Lásku k (převážně) švédskému death metalu nezapřou, hlavně pak k prvotnímu chrastění v režii ENTOMBED. Živelná OSDM deska s lehkou thrashovou patinou. Šlape to skvěle.
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.